Cesta bez odpadu

A další rok zase utekl jako voda. Přesně před rokem jsem na blog přidala shrnující fotočlánek o roku 2018. Tento blog píšu též pro sebe. Přestože jsem nesmírně ráda, že mě čtete, tyto shrnující články jsou především pro mě. Je nemožné popsat ty pocity, příběhy, které jsou za nimi a je nemožné vybrat všechny fotky, které by se sem hodily (některé nejsou publikovatelné). 

Především ale já vidím, jak se vyvíjím, kam se posunuji. 2019 byl pro mě náročný, ale překážky, které byly na mě nastraženy (maturita, příjmačky, ale i já samotná), jsem úspěšně překonala a do nového roku vstupuji hlavně s pocitem spokojení sama se sebou.

V roce 2019 jsem měla tu možnost potkat a blíže poznat nespočet hodných, milých, přátelských, nápomocných, ale především dobrých lidí. Zároveň jsem si ale začala vážit i věcí a vztahů starších. Právě lidi, co jsou kolem mě, jsou to nejcennější, co mám. Přátelství, pitná voda a sůl jsou nad zlato, to vám povídám. Přátelství je láska. A All you need is love.

Na 2020 se moc těším. První rok, co kompletně strávím na vysoké škole, obklopená lidmi, které mám ráda a věcmi, co dávají smysl. Někdy, ale i když ne, tak to je taky dobře. Protože je to, jaký to je.

Do počátku nového desetiletí, let dvacátých, vám přeji, přátelé, jen to nejlepší. Buďte sami sebou a buďte spokojeni. Milujte lidi kolem sebe, milujte naši planetu a hlavně vám přeji, abyste byli milováni. 

Vaše A. 

O mých, nejen islandských, plánech jsem již psala v mém předprázdninovém článku (o mé pobaltské cestě ještě článek bude), tudíž již tady budu opakovat, že se jednalo o workcamp. Kdo neví, co to ten workcamp je, zde si o tom můžete něco počíst a dozvědět se nové informace od mé vysílající organizace a třeba příští rok se na nějakém workcampu též potkáme. Program, téma i místo mého workcampu na mě křičelo: "Jeď! Teď nebo nikdy!", a tak jsem koncem ledna podala přihlášku (myslím ale, že je v pohodě dát i o něco později - sezóna je tak březen až květen, pokud lovíte workcampy na léto). Když jsem se dozvěděla - den před mými příjmačkami na VŠ -, že mě jsem byla přijata, byla jsem šťastná, jak blecha (a test jsem napsala mnohem lépe než kdy předtím). 

Jedna z mála věcí, co jsem si musela na vlastní triko zařídit, byla doprava, tj. letenka. Mezitím stihla velká islandská nízkonákladovka Wow Air zkrachovat (...wow), tudíž jsem si musela hledat alternativní spoj a řešit cash back s mojí českou bankou. Nebylo to příjemné a chvíli jsem měla už pocit, že hodím flintu do žita a na Island neodletím, neboť letenku od Lufthanzy jsem si opravdu nemohla dovolit. Naštěstí jsem chvíle sečkala a po pár týdnech klesla letenka od Wizzair z Vídně na schůdnou cenu. Dokonce to byl i přímý spoj. A ty peníze za původní letenku, sic asi po dvou měsících (ale to je prý normální), dostala nakonec zpět na účet, takže vlastně happy ending a hlavně zkušenost.  

V Reykjavíku, resp. na letiště Keflavík, jsem přistála v půli srpna jednoho upršeného čtvrtka. Při jízdě autobusem z letiště do hlavního města se ale přes silnici linula duha jak vstupní brána. Vítej na Islandu. Krása. 

Reykjavík. Duha, knihkupectví, hudba a obchody s deskami, hipster kavárny, barber shopy, tatoo salóny, procházka kolem moře, čerstvý vzduch, třpytky, ještě víc hudby, příroda, zen. 

Koncertní hala Harpa v Reykjavíku

 Můj workcamp měla na starosti islandská neziskovka SEEDS a do její centrály jsem po procházce v centru zamířila. Náš řidič, což byl, jak jsem posléze zjistila, usměvavý Slovák s opravdu dobrým hudebním vkusem. Jinak jsem si ale česky moc nepovídala (to byl ovšem záměr, přece jenom je to i poznávání nových kultur nejen hostitelské země). Domeček blízko parku Perlan, kde bydlí workcamp dobrovolníci, jsem sdílela s třemi Mexičany, dvěma Italkami, Chorvatkou žijící ve Vídni, Španělkou, dvěma Japonci, dvěma Francouzkami, Rusem, Tajwankou, Švýcarkou a naši camplídři, resp. camplídryně byla Polka a Rumunka. 

Tento článek sepisuji spíše pro sebe, abych si, jak se říká, sesumírovala vše, co se mi nyní honí hlavou, ale Vy jste samozřejmě velice vítáni sdílet to všechno se mnou. Též bych ráda, než se pustíme do článku, poděkovala za Vaši přízeň, která mě neskutečně těší a dává novou energii. Zároveň bych ráda přivítala i Vás, nové čtenáře. Děkuji, že tu jste.  ❤️

Posledních pár měsíců se nesly ve znamení maturit. Přípravy se konaly ale již od září, ale co si budeme...nicméně jsem v mezidobí skládala přijímací zkoušky na vysokou školu. A to, jak se před pár dny ukázalo, úspěšně! Neboť mě, mimo jiné, přijaly na enviromentální studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v u nás v Brně! I když jsem měla několikrát nutkání to předesílat, raději jsem si nakonec počkala na oficiální výsledky. Přestože se mi zázrakem povedl relativně vysoký percentil ve SCIO testech, byla jsem do poslední chvíle nejistá (co kdyby...) a chtěla mít vše černé na bílém, respektive potvrzené v isu. Takže ve čtvrtek to bylo velké AAAAAH! 

Nebylo to tak vždy, že bych enviro považovala za svůj vysněný obor, ale čím víc jsem se začínala zajímat o zero waste a ekologický přístup k životu obecně, bylo přirozené, že i můj zájem studovat tuto problematiku se stupňoval. Ještě před rokem a půl byl jistě zřejmě dala přednost mezinárodním vztahům, které jsem nyní přesunula na vedlejší kolej. Po návštěvě na Dni otevřených dveří bylo ale enviro jasná volba. A teď po roce jsem neskutečně šťastná, že když já chci enviro, tak i enviro chce mě. Říkám šťastná, ale teď vím, že si to stále plně neuvědomuji. Možná až při zápise. Možná při nástupu v září. Možná na první přednášce. Možná až si koupím mikinu s logem mojí alma mater. Možná. 

Enviromentální studia budu studovat částečně s politologií, neboť zájmu o politiku se nedokážu zbavit a katedra politologie mě nabízí zajímavější předměty i studentkou participaci. Na fakultě je též nový systém a to namísto klasických dvouoborů dělení na hlavní studijní program (2/3 výuky a psaní závěrečné práce) a vedlejší (1/3). Enviro je pochopitelně můj hlavní. 

Chvíli jsem koketovala i s pedagogikou, jak z té praktické stránky na pedagogické fakultě, tak i té teoretické při studiu na fildě. Ale spojení enviromentální / ekologické tématiky, politiky a pedagogiky  (jakožto mé tři hlavní pilíře zájmů) prakticky není možné. Navíc úplně neuznávám klasický školní systém (ale zas mě nepasujte do role budoucí alternativní matky, která odmítá své děti očkovat!), pouze si myslím, že celé školství je nastaveno systémově špatně a pedagogické fakulty jen plodí absolventy, kteří jsou schopni jen kolečky stroje, který tento systém pohání, otáčet, nikoliv vyvinout svoji aktivitu, inovaci a vynalézt nový stroj. Nemusí to být vše hned, ale krůček po krůčku, předmět po předmětu. No a k vynalezení tohoto stroje mi pajdák nedává dostatečné podhoubí a filda má zase nedostatek praxe. 

Můj vztah ke školství by vydal na samostatný článek (koneckonců jsem nyní čerstvý absolvent se 13 lety školní docházky v žilách), třeba někdy příště. Nicméně učení dětiček, alespoň to volnočasové neházím do koše. Protože to miluju, chci se tomu věnovat dál, jak to půjde při enviru a též absolvovat kurz. 

Při pomyšlení na střední školu, jako mnozí, nostalgická nejsem. Celkem mě to mrzí, ale na druhou stranu se to o to víc těším, jaké nové výzvy vysoká škola a jí předcházející prázdniny přinesou. Jsem ale ráda, že pro mě poslední chvíle na mém gymnáziu nebyly stresující, ústní maturitku jsem zvládla úspěšně - za čtyři, stejně tak, jak mé dvě spolužačky, se kterými jsem maturovala ve trojici jakožto poslední ze třídy. Takže to nejlepší na konec. :-) 

No a teď (chtěla jsem napsat čekají, ale já vlastně už ) mám neuvěřitelně dlouhé prázdniny, které se hodlám využít na plno. Takže o mě ještě uslyšíte, respektive si přečtete zde na blogu. :-) 

A co mě čeká a nemine?

🌞 Spanilá jízda přes Pobaltí a trajektem do Helsinek:  Rozhodně mám plánu navštívit hipsterské centrum Vilniusu s vlastní ústavou, nově zrekontruovaném muzeum KGB v Rize, možná přemluvím svoji společnici i na nějakou tu finskou saunu. 

🌞 Dvoutýdenní tábor ve mlýně, kde se vypravíme na cestu kolem světa.

🌞 Čtyři dny v Uherském hradišti na přelomu července a srpna, kde vypnu, budu pít cider a uvidím pět filmů denně. Tip: Pokud též zavítáte na Letní filmovou školu, nezapomeňte se mrknout do kavárny Portál na náměstí. Vypadá to tam, jak kdybyste byli na návštěvě u babičky v Berlíně (ano, přesně tak). A navíc s akreditací je tam sleva. Psst! 

🌞 Koupačka v italském moři 

🌞 A Island: Když jsem viděla v nabídce workcampů právě tuto destinaci (navíc s workcampem zaměřený na environmentální tématiku, při kterém budu mimo jiné čistit pláže Reykjavíku - co víc si přát?), volba byla jasná. Kdy jindy, když ne teď? Vyčítám si, že tam letím letadlem, ale jiná alternativa neexistuje (kromě nejetí tam, žáno?). Nicméně tímto slibuji, že se po celé prázdniny budu snažit být maximálně šetrná k životnímu prostředí. 

🌞 A  co bude dál, kdo ví?

Ještě před začátkem semestru bych ráda někam vyjela, i když bych se už držela při zemi (doslova i obrazně). Přemýšlím nad Gdaňskem, kam se dá z Brna, respektive z Břeclavi, dojet přímo vlakem. Víte o nějaké jiné zajímavé destinaci? Jestli možné, tak levnější. Ráda bych též zkusila couchsurfing. 

Pokud jste dočetli, moc vám za to děkuji. Budu ráda za každý váš komentář! Za tipy na články, které vám třeba chybí na české zero waste blogerské scéně, nebo mě napíšete o tom, co vás právě cvrklo do nosu. 

Mějte se fanfrárově a brzy napočtenou! 

                      Adéla 

  

Cestovat ekologicky je z hlediska češtiny pěkný příklad oxymóronu, to totiž nelze. Tak, jak lidé cestují v 21. století, je naprosto neudržitelné. Bylo by ale ode mě naprosto pokrytecké, kázat vodu a nabádat vás, abyste navždy zůstali doma, neboť též piji víno a zrovna nedávno jsem si koupila letenku na Island. Ano, nemusela jsem, ale přesto jsem si ji koupila. Občas se chlácholím tím, že to letadlo poletí i beze mě, že ten autobus tam stejně pojede...Na druhou stranu opovrhuji všemi, co se nesnaží minimalizovat svůj odpad ba se ho ani nenamáhají třídit, protože to ti Indové stejně do moře vyhodí...A pak je tady ten argument, že moje snažení být zero waste je stejně k ničemu, let letadlem moji uhlíkovou stopu mnohonásobně převýší.

Existuje tedy menší zlo?

Důležité je začít již u výběru destinace: 

Co si jen tak zaletět do Paříže? Na líbánky nebo jen tak na víkend? Přespíme v nějakém hotelu přes booking.com, pověsíme zámek lásky na nejbližší most a uděláme dvacet selfíček s Eiffelovkou. Nemusím dodávat, že toto všechno je špatně. Eurovíkendy jsou nehorší způsoby cestování a ničí naši zemi nejvíc. Většina takovýchto 48-hodinových cestovatelů zůstává v turistickém ghettu a porušuje všechny pravidla cestování. Obědvají v tradičních restauracích s pouze anglickými jídelními lístky a třicetiprocentní daní za blbost.

Největší paradox eurovíkendů je, že zatímco některá města jsou přehlceny turisty a způsobují jim velké problémy, další, a častokrát perly Evropy, zůstávají v zapomnění. Města jako Benátky, Barcelona, Amsterdam nebo třeba malé romantické městečko Hallstatt v Rakousku zavedli nebo zavádí poměrně vysoké taxy při vstupu do města, což levný výlet znatelně prodraží.

Idyla fotografie městečka Hallstatt skrývá nepříjemné překvapení

Barcelona nebo Benátky jsou krásná místa, ale ztrácí svůj šarm právě přehršlí turistů a nakonec si nejvíc z víkendu zapamatujeme jen, jak jsme stáli někde na něco ve frontě, nebo jak nám někdo šlápl na nohu.

Skutečný cestovatel nikdy nepohrdne netradičními zážitky a na ty se dá narazit v podstatě za humny a nemusíme se vláčet přes půlku světa. Mojí oblíbenou neobjevenou destinací je Bosna a Hercegovina a doporučuji ji každému. Milé lidé a autentická atmosféra, kde se střetává křesťanská a muslimská kultura. Některá místa jsou stále poškozená válkou (domy s jizvami od kulek není těžké najít), ale tato země má stále své kouzlo a hlavně ji nesdílíte s miliony dalších turistů jako v sousedním Chorvatsku. Ale i další země Balkánu mají co nabídnout.

Další neprobádanou částí Evropy je myslím pro mnohé Pobaltí a Polsko. Přátelé, kolik z Vás bylo v Paříži? A kolik ve Varšavě nebo Gdaňsku? Navzdory nepříliš dobré pověsti u nás v ČR je Polsko krásná země.

Své cesty letadlem pečlivě plánujte 

a lítejte opravdu jen, když je to nutné a neexistuje žádná jiná přijatelná alternativa, byť méně komfortní. Pro představu let Praha - Paříž vyjde jednoho pasažéra na 800 kč a 200 kg oxidu uhličitého.  Počet vaší uhlíkové stopy vynásobte počtem pasažérů v letadle. To opravdu nejsou hezká čísla. Výpočet uhlíkové stopy vaše letu můžete provést v této kalkulačce.

Některé z aerolinií nebo třeba i autobusový dopravce Flixbus poskytuje svým pasažérům možnost tvz. uhlíkového odpustku. Princip je takový, že k ceně jízdenky / letenky můžete připočíst ještě částku, která se rovná uhlíkové stopě vaší cesty a tu posléze společnost pošle neziskovce (u Flixbusu konkrétně Atmosfair), která se zabývá problematikou globálního oteplování a vaše peníze využije na projekty, které emise snižují, například nechává vysazovat stromy, podporuje rozvoj udržitelných zdrojů energie apod. Výsledek: Může vás to pohladit po egu a samozřejmě je to lepší, než nedělat nic, ale planetu uhlíkové odpustky nespasí.

Počet letů a pasažérů stoupá, přestože celá kontinentální Evropa se dá pohodlně procestovat vlakem, popřípadě autobusem. Pokud se nebojíte riskovat a nejste příliš konzervativní, tak do dané, i odlehlejší, destinace se dá dostat stopem nebo carpoolingem / car sharingem, tvz. sdílením auta.

Pohoda na Lefkadě

Nesmíme zapomenout na správné chování, kterou navštívíme.

Je nutné znát místní zvyky a především historii země. Často též objevíme, že ne všechny aktivity, které se objevují na internetu v bucket listech, nejsou zdaleka tak košer, jak jsme si mysleli. Dále podporovat lokální ekonomiku, tj. kupovat místní výrobky a jídlo. Je rozdíl, jestli naše peníze poputují do peněženek místního farmáře nebo nadnárodnímu koncernu. Pokud to lze, tak pít vodu z vodovodu a nikoliv tu balenou. To je dobré si zjistit dopředu a nezapomenout si přibalit láhev. V Evropě takřka nebudete mít problém, mimo kontinent nemám zkušenost (od známých vím, že nepitná voda je ale třeba v Moskvě).

Svět je plný zážitků

Pokud budeme cestovat udržitelně, máme téměř stoprocentní záruku, že naše dovolená nebude fádní. Podpořit místní ekonomiku je nejlepší a nejjednodušší přímo v místě činu. Navštivte tradiční folklórní veselku, místní festival, objevujte přírodní památky, nakupujte na trzích, dejte si místní pivo (či libovolný nápoj) v zapadlé hospůdce, poslouchejte rady místních a užívejte si kulturní rozmanitosti během svých nevšedních zážitcích.

Dalším způsobem jak si vychutnat místní kulturu a zároveň přiložit ruku k dílu je dobrovolnictví, což je zároveň nejekologičtější způsob, jak se dá cestovat. Tématu dobrovolnictví (nejen) v zahraničí se budu věnovat ve svém pozdějším článku. Zatím namátkou můžu zmínit koncept workcampů: můžete týden opravovat kostel ve Francii, propagovat ochranu životního prostředí v Indonesii, učit angličtinu v Guatemale, stavět školu v Kambodže, sbírat borůvky na Islandu či pomáhat na farmě na Sicílii... Stačí si jen zaplatit jízdenku / letenku a drobný poplatek vysílající organizaci, kterou může být u nás Inex, nebo Tamjdem, popřípadě poplatek hostitelské organizaci, pokud projekt není dotovaný (to se týká většinou zemí mimo Evropu), i tak vás to ale vyjde mnohem levněji než, kdybyste se v zemi ubytovávali.

Karneval v Řecku

Závěrem...

zdroj: responsibletravel.com