Zatímco v České republice se proháněla sněhová bouře a chladný ruský vítr přivál teploty sahající hluboko pod bod mrazu, já si užívala řeckého sluníčka na Lefkadě. Samozřejmě nebylo to jen tak zadarmo, nebyla to žádná dovolenka, měla jsem zde práci a o zábavu postaráno na krásných deset dní, kde jsem společně s mými kolegy ze Španělska, Palestiny, Alžíru, Tunisu a hostitelského Řecka tvořila výukové kurzy pro dobrovolníky Evropské dobrovolné služby.

Těžko věřit těmto záběrům, kdy se odraz zasněžených kopečků hor setkává s poklidnou hladinou moře, předcházela dosti strastiplná cesta. Kvůli poruše auta se naše česká výprava ocitla u svodidel dálnice ve Vídni cirka 12 kilometrů od letiště, odkud nám odlétal první spoj do Bělehradu. Po marných pokusech si přivolat taxíka, jsem si stoupla za auto a z naprosté nutnosti situace jsem začala stopovat kolemjedoucí auta. Sníh mi padal do vlasů, vítr šlehal do obličeje a já holým palem mávala na řidiče. Opravdu to nebylo nic příjemného.

Když už jsem vzdávala veškeré naděje, volaly na mě, že přec jedno auto zastavilo, leč bohužel tam bylo místo jen pro dvě osoby. Měly jsme z pekla štěstí, řidič vozidla a jeho spolujezdec byli totiž zaměstnanci rakouské aerolinky, čili to měli po cestě a mi je nemuseli nijak uplácet. Mockrát jim za to děkuji, že byli ochotní nás naložit. Nyní mám v hlavě nepsaný dluh, který musím někdy splatit a též nabrat nějakého chudáka. Dvě z nás (já jsem byla tou druhou) se tedy na letiště nakonec dostaly včas, druhá půlka ovšem zůstala na dálnici a horko těžko na letiště dorazily 3 minuty po uzavření odbavovací přepážky. Do Bělehradu a následně do Atén odletěla tedy pouze polovina a ta druhá až o den později.

V Aténách mě čekal teplý vzduch nasáklý mořským klimatem. V letištním autobuse, který nás dovezl až na autobusové nádraží, mi teplé sluneční paprsky svítili do tváře - pro mě to byl  ráj na zemi. Neb jsme měli mezi příletem letadla a odjezdem busu na Lefkadu celkem dost času, chtěly jsme se mezitím projít po Aténách. Protože jsem do Atén jela na blind, naivně jsem si myslela, že autobusové nádraží Kifisou se nachází v historickém centru nejlépe přímo pod Akropolí, až takové nádhery se mi bohužel nedostalo. Kifisou bylo v mnohém podobné brněnské Zvonařce, leč ta je většinou poloprázdná, bez vztekem rudých taxikářů a ještě více nepříčetných policistů. Skončily jsme tak blízkém bistru s řeckým gyrosem a neřeckým Heinekem sledujíc Milionáře v místním provedení. Potom náročném dnu jsme si to zasloužily a to jsme před sebou měli ještě téměř šesti hodinovou cestu na západní cíp země.

Neboť jsme do hlavního města Lefkasu, tedy Lefkády, dorazily okolo druhé hodiny v noci, teprve následující ráno se nám zjevila tato krása. Lefkáda byla (respektive stále je) půvabné město. V létě přes sezónu je jistě nepříjemně přeplněné turisty, tentokrát jsem měla příležitost si ji užít plnými doušky jako místní. Přestože je to letní letovisko, ve městě se čas nezastavil, což mě velice potěšilo. Při bloudění místními uličkami jsme procházeli kolem balkónků ověšené prádlem, dětí hrajících si s míčem, dědoušků spokojeně klábosících.







A to jídlo, ach to jídlo. Například ke každé sklenici vína dostanete něco dobrého na zub. V průběhu pobytu jsme jich navštívily povícero čili již máme stavený takový pomyslný žebříček.

Pracovní dny byly trochu monotónní, ale hodně mě daly. Ještě přesně nevím, kam má kariérní dráha bude vést, ale tento seminář ji rozhodně prospěl. První víkend se na Lefkádě konal, jak jsem brzy zjistila, velmi bláznivý karneval. Upřímně jsem netušila, že to bude tak velké až jsem se najednou ocitla v průvodu s chrastítkem a boa boa. Šílený zážitek.















Ani cesta zpět se neobešla bez komplikací, díky nimž jsem si pohovořila s telefonistkou Air Serbia a poslechla srbské lidovky. Navíc v Bělehradě zuřila sněhová vánice, místnost bezpečnostní kontroly vypadala jak čekárna STB, kvůli počasí nám museli rozmrazovat křídla a leč se nebojím létání, jednou v životě jsem si přála být přízemní.

Moje zážitky jsou teď veselé historky, samozřejmě tehdy to taková sranda nebyla, nicméně jsem nesmírně ráda, že mě osud do takových situací postavil, alespoň jsem zas o něco silnější. Neboť Co tě nezabije, to tě posílí!